Technika cviků - skutečný význam VS marketing

Zajisté jste se s tím už setkali. Začnete se zajímat o cvičení a ze všech stran se na vás valí videa stovek trenérů, kteří zdůrazňují "jak cvičit správně". Po desítkách až stovkách zhlédnutí už dokážete rozpoznat, že něčí pohyb vypadá krásně, zatímco jiný působí rozpačitě. Jeden tvrdí to, druhý pravý opak — a postupně se vám většina názorů začne třídit do dvou hlavních skupin.

První skupinu tvoří zastánci dokonalé techniky, kteří jsou přesvědčeni, že i sebemenší odchylka od ideálního pohybového vzoru snižuje výkon a zvyšuje riziko zranění.

Na opačné straně stojí ti, kteří nemají problém téměř s ničím a hlásají hesla jako "všechen pohyb je přirozený" nebo "tělo si cestu najde".

Oba přístupy jsou ale extrémy plné zjednodušení a polopravd. Určitá variabilita pohybu je naprosto normální, přirozená, bezpečná a někdy dokonce výhodná. Tedy je zcela v pořádku, když všechna vaše opakování procvičovaného cviku nevypadají "jako přes kopírák". Navíc často existuje více než jen jeden efektivní a bezpečný způsob, jak překonat odpor v určitém směru… Nicméně:

1. Příliš velká variabilita může mít vyšší riziko zranění a takřka mizivý progres, zejména kvůli nekonzistentnímu a nejasnému stimulu pro adaptaci.
2. Naopak rigidní snaha o absolutní technickou dokonalost může vést k tomu, že je člověk dobře připravený na ideální podmínky v tělocvičně, ale nepřipravený na rozmanité a nepředvídatelné situace ve sportu i v běžném životě. Riziko zranění se pak může přesouvat spíše mimo trénink. Další nevýhodou často bývá i zbytečné brzdění progresu, jelikož přeci: "není-li technika na 100%, cvičenec není připravený posunout se bezpečně dál."

Jako obvykle leží ideál někde uprostřed, jenže složité a komplexní téma se špatně prodává. Nepůsobí totiž nikdy tak přitažlivě jako jednoduchá vyhraněná hesla, která se dobře vyjímají v reklamě na sociálních sítích.

"Dokonalá technika"

Nejčastější argumenty pro perfektní techniku jsou minimalizace rizika zranění a zvýšení výkonu. Obě tato tvrzení, ač dávají sebevětší smysl, nelze bohužel nazvat jinak než mylná, jelikož se tento názorový proud v podstatě opírá jen o pohybové šablony, do kterých by měli všichni zapadnout.

Mnoho konceptů prodává kurzy s "dokonalou technikou" plnou detailů a nuancí od precizně nastavených chodidel, stehen zarovnaných ve směru nártů, dokonale rovných zad, usazených ramen, hlavy v prodloužení páteře, až po přesné chování jednotlivých segmentů během pohybu…

Všichni sice máme jednu páteř, dvě nohy, dvě paže atd., ALE každý máme mírně odlišnou architekturu kloubů, délky, úhly či zakřivení kostí, odlišná lokální svalová napětí, délku šlach a mnoho dalšího. A právě všechny tyto mírné i větší rozdíly mohou v součtu podstatně měnit optimální mechaniku pohybu jako celku. Jelikož optimální pohyb tedy může u dvou různých lidí vypadat značně odlišně, může být jedno konkrétní nastavení pro někoho velmi efektivní a pro jiného zcela neúčinné až nebezpečné.

V těchto konceptech se často navíc objevuje značné množství prakticky zcela zbytečné omáčky, která má vlastně převážně estetický význam. Podle hesla: "Když to dobře vypadá, bude to určitě správně", se ať už jednotliví trenéři, nebo celé organizace snaží přesvědčit co největší množství lidí, že právě jejich systém je ten pravý, do kterého se vyplatí investovat peníze. To je samozřejmě naprosto pochopitelné a vlastně i v pořádku za účelem marketingu. V praxi je však zásadně důležité zmínit, že estetický pohyb ani zdaleka automaticky neznamená zdravější, bezpečnější, či výkonnější. To si ale podrobněji rozebereme později.

Mají tedy tyto "precizní" technické modely skutečně reálný pozitivní přínos pro bezpečí a výkon v překonávání odporu? Nebo je to jen groteskní buzerace, aby bylo co prodávat a následně to i dobře vypadalo na promovideích?

Nooo… Vlastně oboje, teď jen záleží pro jakou skupinu lidí…

1. Zkušení cvičenci

Pokud byste měli podobný "striktní a technicky dokonalý" koncept aplikovat na cvičence, který cvičí roky a již má rozvinutý svůj vlastní styl, ve kterém se cítí dobře, pravděpodobně se setkáte s nechápavým výrazem typu "ty vole, o co ti jde?", nebo jen pobaveným pousmáním. Tito lidé již celkově mají svou rozsáhlou zkušenost, jak se chovat pod velkou zátěží a jak překonávat velký odpor v různých pohybech a směrech. V tom, čemu se léta věnovali, u nich došlo již k potřebné adaptaci. Mají za sebou své poctivě dosažené úspěchy a osobní rekordy, ale pravděpodobně i pár neúspěchů v podobě zranění, z nichž si snad odnesli svá ponaučení. Těmto lidem bude vcelku jedno, jestli podle někoho mají mít trochu užší postoj, jsou někde trochu víc natočení, nebo jim palec směřuje o 2° jinam… Tipy k technice, které tyto cvičence zaujmou již musí dávat skutečně smysl z hlediska nižšího rizika zranění, vyššího výkonu a tedy celkové efektivity.

2. Profesionální sportovci

Možná budete překvapeni, ale ani pro tuto skupinu nedává dokonalá technika smysl. V posilovně někteří z nich cvičí s hezčí technikou, jiní s méně hezkou technikou, avšak pravdou je, že na tom vlastně moc nezáleží. Podstatné je v jejich tréninku pouze následující:

• Bezpečnost - trénink neohrožuje jejich tréninkový proces a profesionální sportovní karieru
• Důsledné řízení poměru celkové zátěže a regenerace
• Účinný rozvoj jejich pracovních kapacit a dovedností - tedy síly, rychlosti, pohybových rozsahů, stability kloubů, vytrvalosti, tuhosti šlach, reakčního času...

Technika cviků nemusí být tedy u profesionálních sportovců dokonalá... Stačí, když je přiměřená jejich možnostem. Koneckonců nikdo nemůže být mistr ve všem a fotbalista musí v první řadě hrát dobře fotbal, ne mít dokonalý zadní dřep jak z učebnice. 

3. Začátečníci

Velice důležitou otázkou však je, jak by se vyvíjel začátečník, když by "všechno bylo dobře" a všechno si mohl dělat tak, jak chce, jak to chápe a jak to vnímá… Někteří začátečníci by se možná vyvíjeli velice dobře, i když pravděpodobně jen velice omezeně, tedy bez všestranné kvality pohybových funkcí a dovedností. Však troufnu si říct, že většina začátečníků by se pravděpodobně nevyvíjela prakticky nijak, jelikož vlastně nevědí co chtějí, nic moc nechápou a ani nic moc nevnímají… A přesně to je důvod, proč technicky dokonalé koncepty mají svůj význam a benefity právě u této kategorie cvičenců, jelikož:

• Dají základní představu a směr, na čem a jak je třeba začít pracovat.
• Stanovení priorit, tedy omezení dětinské chuti dělat hned všechno najednou a zaměřit se "jen" na pár smysluplných cviků či klíčových kvalit a dovedností.
• Rozvoj pozornosti a sebevnímání. K jednomu cviku dostane začátečník např. 20 instrukcí a detailů, z nichž jsou pro cvik samotný prakticky podstatné třeba jen 4. Ty ostatní však žáka učí pohyb zkoumat, vnímat, zdokonalovat a soustředit se na 20 prvků současně. Pokud se žák zvládne soustředit v konkrétním pohybu nebo sekvenci na 20 věcí současně, soustředit se na ty 4 skutečně zásadní pro něj bude v budoucnu vlastně hračka i pod maximálním odporem. Takže to v tomto příkladu můžeme brát tak, že se sice jen 4 instrukce skutečně týkají bezpečí a výkonu, ale zbylých 16 (na první pohled jen zbytečná buzerace) je neméně důležité cvičení pro mozek a disciplínu. Zda se bude žák v budoucnu stále úzkostně držet všech drobných technických detailů a nebo se rozhodne překročit hranice konceptu a půjde svou cestou… to už je jen na zodpovědnosti samotného cvičence, nikoliv konceptu. Pokud se žák, jakožto pokročilý cvičenec, rozhodne přestat slepě následovat poučky, odfiltruje užitečné principy od zbytečností a převezme otěže vlastního pohybu, byla podobná super-technická průprava stále klíčovou investicí do schopnosti soustředění a sebevnímání, kterou by jinak bylo takřka nemožné rozvinout.

Tímto se dostáváme k opačné straně spektra, kde vládne pouze svoboda, štěstí a všechen potřebný prostor k vyjádření těla...

"Tělo si cestu najde"

Ano: "Pohyb je přirozený a tělo si zajisté cestu najde…", s tím se dá souhlasit. Schopnost adaptace lidského organismu takřka na cokoliv je bezesporu fascinující a kolikrát až nepředstavitelná. Nicméně bez širšího kontextu fyziky, anatomie, neurofyziologie, biomechaniky a především příběhu konkrétního člověka je toto krédo pouhým zcela naivním a bezcenným výkřikem do tmy. Zajisté to bude v praxi vypadat zcela odlišně u atleta s komplexními pohybovými aktivitami několikrát týdně a jinak u člověka, který posledních 20 let jen proseděl za počítačem. Těla obou typů budou mít značně odlišné spektrum možností pro hledání vlastní cesty jak po stránce stability kloubů, pohybových rozsahů, síly, sebevnímání i koordinace. O odlišných možnostech využívání předchozích zkušeností a průprav ani nemluvě.

Nenechte se však zmást přiloženým ilustračním obrázkem. Uvolněné hýbání se na rozkvetlé louce má zajisté svoje nepopiratelné benefity, ač významnější fyzický rozvoj mezi ně nepatří. Alespoň však lidé dělají něco, co jim přináší pohyb, radost, ale neohrožuje na zdraví. Problém často nastává u cvičení ve vyšších intenzitách či dokonce s externí zátěží.

Do této kategorie můžeme mnohdy zařadit např. komerční sféru crossfitu a různých funkčních kruháčů, kde je často kladen důraz na výkon, avšak bez odpovídající předchozí adaptace či technické průpravy. 

Stejně jako je tady přístup "dokonalá technika" vhodný spíše pro začátečníky, je přístup "tělo si cestu najde" určený převážně pro pokročilé cvičence.

Je však fér podotknout, že v praxi u obou těchto skupin, stojících na opačných stranách spektra, nakonec není ani tak rozhodující samotný koncept, ale konkrétní instruktor. Jeho celkové vzdělání, zkušenosti a především ochota a vůle pracovat se zdravím svých svěřenců podle nejlepšího vědomí zcela převládají nad jakoukoli nálepkou. 

Ten to učí tak a ten zase jinak… Proč?

Rozdíly ve výuce a interpretacích technik se objevují velice snadno, jelikož i u instruktorů vše začíná tím, že jsou učeni nějakou konkrétní metodiku výuky, ale s přibývající praxí se začíná jejich naučená metodika přirozeně optimalizovat na základě zkušeností. Pochopení nabytých informací může být rozdílné a tedy i následný převod do praxe. Něco se osvědčí, něco se třeba i vyřadí, jelikož se to ukáže jako nesmysl. Většina postupů se však mírně upraví, jelikož aplikace vědomostí na různých typech lidí postupně ukáže, že jedna metodika může mít různý výsledek, a tedy co a kdy funguje nejlépe. Různé typy lidí a jejich rozdílná kondice, omezení i případné obtíže tak často formují různé postupy, pohledy a priority. Instruktory tedy neutváří pouze jejich vzdělání, které se samo o sobě může lišit v závislosti na kurzech, které navštívili. Nejzásadnější silou ve vývoji a formování expertízy jsou především žáci, klienti a případy, se kterými kdy daný instruktor pracoval.

Jak tedy k technice cviku přistupovat bez nesmyslných dogmat?

Lepší technika = nižší riziko zranění?

Jednak je důležité zmínit, že technika cviku s mírou rizika zranění souvisí jen velmi málo, což dokládá hned několik studií jako:

• PMID: 10545622 (Van Dieen, 1999)
• PMID: 26603872 (Driescharf et al., 2016)
• PMID: 31775556 (Saraceni et al., 2020)
• PMID: 35024210 (Washmuth et al., 2022)
• PMID: 38842652 (Reneman et al., 2024)

(Soupis těchto 5 studií k tématu byl převzat o Adam Meakins, The Sports Physio)

• Hlavním faktorem je managment zatížení. Jinak řečeno, pokud to prostě přeženete, je možné, že dojde k přetížení některé tkáně, která už nevydrží další nápor. To platí, ať už je vaše technika jakákoliv.
• Druhým zásadním faktorem, který však s managmentem zatížení přímo souvisí, je možnost dostatečné regenerace tkání. Tedy pokud tkáně vystavíte určitému zatížení, musíte jim pak poskytnout i odpovídající čas a podmínky pro zotavení.
• Třetím faktorem je celková míra chronického stresu, jelikož ta dokáže zpomalit regeneraci a hojení i o 40% a v extrémních případech dokonce až o 60%  - PMID: 7475659 (Kiecolt-Glaser et al., 1995) 
• Čtvrtým podstatným faktorem je, že schopnost jednotlivých tkání tolerovat určité zatížení závisí na jejich míře adaptace.
• Právě adaptace nás přivádí k pátému důležitému faktoru a tím je konzistence pohybu, v němž má k adaptaci dojít. Jednoduše je snazší nechat si tkáně zvykat na progresivní zatížení, pokud pohyby ve kterých jsou zatěžovány jsou pokud možno stejné nebo aspoň velmi podobné. Je tak mnohem snazší monitorovat progres zatížení, pokud se ostatní fyzikální faktory (např. páky, úhly, zrychlení...) zásadně nemění.

Ptáte se, zda je možné, aby došlo k adaptaci tkání na zatížení i ve zcela chaotických podmínkách? Samozřejmě, že ano, ale aby mohl být takový proces bezpečný, je nutné, aby zatížení bylo relativně malé a jeho progresivní navyšování velmi pozvolné.

Pro vysvětlení si můžeme tkáně představit jako hrnek, který plníme vodou. Pokud plníme pouze jeden hrnek, je velice snadné kontrolovat, kolik se do něj ještě vejde vody a kdy už se blíží jeho přeplnění... Pokud však rychle chaoticky rozléváme vodu do dvaceti hrnků naráz, jednak trvá dlouho alespoň jeden hrnek skutečně naplnit a zároveň je snadné ztratit přehled, kolik vody se do kterého hrnku ještě vejde. Ze stejného důvodu je u velmi nekonzistentních pohybů těžké odhadnout, kolik zatížení tkáně snesou a o kolik je případně možné zatížení navýšit.

Hezčí neznamená lepší a naopak.

Lepší technikou rozumíme:

• Eliminace/minimalizace nežádoucích pák
• Koordinační posloupnost a načasování zapojení jednotlivých segmentů, tedy svalových skupin, kloubů atd.
• Přesnost trajektorie pohybu
• Zacílení na konkrétní funkci jako např. stabilita ramenní lopatky, síla kyčelní flexe...

Ohledně optimální techniky lze obecně říci, že čím lépe je technika pro daný pohyb nastavená, tím je pohyb výkonnější, jistější i bezpečnější.

Pokusím se to vysvětlit na praktickém příkladu: pokud třeba na mrtvý tah dokážete ne zcela optimální technikou zvednout 150kg, při lepším nastavení dokážete pravděpodobně instantně zvednout třeba 155 až 160kg. Jelikož jste lepším nastavením např. eliminovali nežádoucí páku, která vám v podstatě kradla výkon. Snížil se požadavek na produkci síly potřebné k překonávání konkrétního odporu a zároveň kleslo riziko ztráty kontroly nad celým pohybem. Pohyb se tak ve výsledku stal efektivnější a tedy výkonnější i bezpečnější.

Občas se dá říct, že úpravou techniky tzv. "zlepšíte cvičence z 10 opakování na 1 kvalitní opakování", jelikož mu do pohybu zapojíte důležitou funkci, kterou doposud nebyl zvyklý používat. Tato úprava je něco jako investice, která sice krátkodobě způsobí snížení výkonu, ale po plném vytrénování a adopci dané funkce otevře brány k dalšímu progresu.

Často je však zhoršení výkonu úpravou techniky opravdu jen zhoršením výkonu, nicméně skutečně se jedná o velice obtížné téma a nic není zcela černobílé.

Představte si, že cvičenci v nějakém cviku, ve kterém je schopný komfortně překonat odpor 50 kg, uhýbá rameno o 10 cm. Po nějakém korektivním období zaměřeném na stabilitu ramenní lopatky a úpravě techniky pohybu, tentokrát se stabilní pozicí ramene, však klesl výkon z komfortních 50 kg na maximálně 40 kg.

A teď záleží na úhlu pohledu:

• zlepšila se schopnost stabilizovat ramenní lopatku? - ANO
• rozšířily se koordinační možnosti práce s ramenním kloubem? - ANO
• zlepšilo se celkové zdraví ramenního kloubu zlepšením jeho funkcí? - velmi pravděpodobně ANO
• došlo ke zvýšení výkonnosti v daném cviku? - zcela jistě NE, jelikož...
• došlo úpravou techniky k optimalizaci nežádoucích pák? - NE, právě naopak, jelikož onen úhyb ramene o 10 cm byl jednoduchý a zcela logický způsob, jak zkrátit páku na ramenní kloub a celý trup o 10 cm, čímž byl celý pohyb efektivnější. Úprava pohybu přidáním sice kvalitní funkce, avšak zároveň zásadní fyzikální nevýhody (za každou cenu stabilizované lopatky) tedy v praxi připomíná snahu prorazit hlavou zeď, namísto toho ji jednoduše obejít...
• po úpravě techniky a přidání neefektivní páky 10 cm na ramenní kloub i celý trup je tento konkrétní výsledný pohyb bezpečnější či zdravější? - pravděpodobně NE.

Vždy je tedy třeba rozlišovat, jaký je účel cviků a případných úprav:

• zlepšení konkrétní funkce a tedy i zdraví daného segmentu či dokonce i segmentů okolních
• maximalizace výkonu v konkrétních pohybech pro soutěž, fyzické testy a podobně. Zároveň i zde je však nutno zdůraznit, že dlouhodobé a konzistentní budovaní silových dovedností, byť s nedokonalými funkcemi, ale s adekvátně nastaveným zatížením je nejen bezpečné, ale stále přináší i zásadní benefity v oblasti pohybové, hormonální, cirkulační, kosterní, kloubní, kognitivní, psychické i celkové kvality života.

Hezčí technikou rozumíme

• Estetičnost jednotlivých pozic
• Symetrie
• Ladnost pohybu

A právě zde se konečně dostáváme ke klíčovému paradigmatu - estetičnost pohybu nijak neznamená, že je výkonnější nebo bezpečnější. Častokrát je tomu dokonce naopak. Snaha o úhlednost jednotlivých pozic snadno převládne nad fyzikálními zákonitostmi a začne zcela ignorovat páky a pozici těžiště či jeho trajektorii během pohybu.

Obvzláště posedlost úhlednou levo-pravou symetrií je v pohledu na techniku taktéž velice oblíbená, přičemž zcela ignoruje běžné biometrické rozdíly mezi levou a pravou stranou. Přesněji jde o úvahu, že pokud to při nějakém pohybu vypadá na jedné straně jinak než na druhé, určitě je něco špatně a je třeba to nejprve opravit… Bohužel tato teze, ať už na první pohled sebevíce logická, mylně předpokládá levo-pravou symetrii naší kostry, která je naopak velice vzácná. Klíční kost na levé straně má často odlišný tvar i délku než na druhé straně a stejně tak to platí i pro všechny ostatní párové kosti.

Kupříkladu symetrie pánve se statisticky odhaduje pouze u cca 32% lidské populace, takže u dvou třetin světové populace nalezneme asymetrie v oblasti pánve a kyčlí. Symetrie klíčních kostí je dokonce zcela raritní, kdežto naprosto běžný levo-pravý rozdíl jejich délky je mezi 5 až 10 mm. A jak už jsme si zmínili, všechny mírné i větší rozdílnosti ve tvaru, délce a úhlech kostí, tvaru kloubů či umístění svalových úponů mohou podstatně měnit mechaniku pohybu jako celku.

Jak tedy se strukturálními asymetriemi pracovat v praxi?

Časté oblíbené mýty o technice cviků

Mýtus 1: PŘI MRTVÉM TAHU NESMÍ BÝT ZAKULACENÁ ZÁDA.

Navzdory tomuto častému přesvědčení, je zakulacení zad nejefektivnější způsob, jak:

• zkrátit horizontální vzdálenost mezi kyčelními a ramenními klouby
• dostat ramenní klouby nad osu činky
• přiblížit kyčle k ose činky a zkrátit tak páku na spodní záda

a to vše nezávysle na šířce postoje. Aby však byla technika zakulacených zad bezpečná, má samozřejmě své zákonitosti: 

• Zakulacení zad je největší ve výchozí spodní pozici a v průběhu celého liftu se již nezvětšuje.
• 95% liftu vykovávají svaly dolních končetin, nikoliv zad.
• Páteř tedy nemění svou křivku, až dokud kyčle nedosáhnou plné extenze. Teprve pak dojde k napřímení páteře, jakožto finální fázi liftu.
• Ohnutí zad není záminkou pro lenost, zádové svaly stále plně stabilizují trup, jen ve výhodnějším nastavení z hlediska páky.

Začátečníci: "Zapomeňte na to." / Pokročilí: "Hezčí neznamená lepší. Tělo si cestu najde."

Mýtus 2: PŘI DŘEPU NESMÍ JÍT KOLENA K SOBĚ.

U pokročilých cvičenců však nemusí být vtočení kolen známkou špatné techniky, slabých hýžďových svalů apod. Naopak se často jedná o účinný způsob, jak maximalizovat výkon. Zde jsou hlavní důvody:

• Sval adductor magnus hraje v hlubokém dřepu klíčovou roli při extenzi (narovnávání) kyčlí, a to dokonce větší než hýžďové svaly. Jelikož je jeho další funkcí addukce (přitahování), jeho silná kontrakce přirozeně táhne kolena směrem k sobě.
• Vtočení kolen pomáhá udržovat hýžďové svaly i přitahovače v jejich preferované délce, což je nezbytné pro dosažení maximálního svalového napětí a síly.
• Na rozdíl od běžného přesvědčení může tato technika značit silné hýžďové svaly. Studie naznačují, že technika "kolen dovnitř" zvyšuje nároky na velký hýžďový sval (gluteus maximus) a zároveň snižuje zatížení přitahovačů.
• Zatímco u začátečníků může jít o nedostatek kontroly, u pokročilých cvičenců je tento pohyb často bezpečný a efektivní. Důkazem je fakt, že s touto technikou je pravidelně dosahováno světových rekordů.

Většina důkazů spojujících vtočení kolene se zvýšeným rizikem poranění předního křížového vazu (ACL) pochází z rychlých a explozivních pohybů, jako jsou doskoky, změny směru nebo brzdění. Pro pomalé a kontrolované pohyby, jako je dřep, nejsou obdobně silné důkazy k dispozici.

Klíčovým prvkem bezpečné techniky však samozřejmě zůstává trajektorie činky, která se nad středem délky chodidla pohybuje stále po vertikále.

Začátečníci: "Zapomeňte na to." / Pokročilí: "Hezčí neznamená lepší. Tělo si cestu najde."

Závěrem:

pro cvičence

Najděte si instruktora/učitele a od základů se od něj snažte pochytit co nejvíce z jeho konceptu, jež se vám bude snažit předat. S plnou pozorností na detaily si pak vše poctivě procvičujte a stále hlouběji se snažte vnímat i chápat jednotlivé principy a nuance. S jistou dávkou pokory si však buďte vědomi, že tohle vše je zatím stále jen polotovar jako hrouda hlíny na hrnčířském kruhu. Jednoho dne budete nakonec muset převzít zodpovědnost za vlastní pohyb a upravit si ho dle svého. Tento proces samozřejmě není moudré uspěchat, nicméně pokud k němu nedojde, budete se stále jen plácat v teoretických základech na půli cesty. Především ale mějte na paměti, že z hlediska zdraví není nejdůležitější "JAK", ale "KOLIK", "JAK ČASTO" a "JAK REGENERUJETE".

pro instruktory

Aplikování naučené metodiky a konceptu ve vaší výuce je samozřejmě nezbytné, jinak byste pravděpodobně neměli co učit... Vždy ale u svých žáků a klientů individuálně posuzujte nastavení výchozí a koncové pozice i průběh pohybu mezi nimi. Pokud konkrétní pohyb zahrnuje i manipulaci břemene, posuzujte nejen jeho trajektorii, ale i pozici jeho těžiště vzhledem k těžišti cvičícího.

Začátečníky naučte jeden jasně specifikovaný model uzpůsobený jejich proporcím a možnostem. Veďte je k rozvoji hlubšího a detailnějšího sebevnímání, přičemž jim ponechte určitý prostor pro potřebnou variabilitu k nalezení vlastního efektivního, konzistentního a komfortního pohybu.

Pokud má váš cvičenec za sebou již letité zkušenosti a solidní výkony, buďte s úpravou jeho techniky velice opatrní, jelikož v těchto případech není snadné zvolit, co se snažit změnit a co nechat být. Velice snadno můžete totiž měnit vyzrálý, plně optimalizovaný a adaptovaný pohyb jen na "něco", co dle nějakých pouček vypadá "hezčí". Avšak nejen, že ho budete zbytečně vracet o několik kroků zpět a brzdit v jeho vývoji, ale zároveň mu z fyzikálních důvodů můžete opět zvýšit riziko zranění, které v posledních letech úspěšně snižoval na minimum.

Nejprve je však samozřejmě nutné si udělat celkovou představu, kdo váš cvičenec je. Jak vypadá jeho zlatý standard konkrétního cviku a jaký je v daném cviku jeho historicky maximální výkon. Pokud se jedná o zdravého 100kg muže, který sice cvičí mrtvý tah 7 let, ale nejvíce za tu dobu zvedl 120kg, můžete jeho zkušenosti v podstatě přehlédnout. Pokud je však jeho osobní rekord např. 250kg... bude možná lepší mu do toho nekecat, nechat ho prostě dělat to, co umí jak to umí a jen kontrolovat jeho pohybovou konzistenci a programově ho vézt.

Mějte prosím na paměti, že: "I ten nejchytřejší a nejzkušenější člověk občas vymyslí úplnou blbost a je úplně jedno, jak velký kult osobnosti okolo něj jeho komunita vystavěla." Proto se nebojte přistupovat k informacím kriticky, přemýšlet, ptát se, diskutovat... Především ale rozvíjejte a nikdy nepodceňujte svoji schopnost detailního sebevnímání a reagování na změny během pohybu.

Děkuji za Vaši pozornost, cvičte chytře 😉 a těším se opět na viděnou u příštího článku.